Na první důležitý pracovní pohovor jsem vyrazila bezprostředně po oslavě státnic. Spánku jsem dala hodinu a půl s vědomím, že mě čeká tříhodinový pohovor. Bonbonkem bylo vypracování osobnostních testů (200 otázek, odpovídejte co nejrychleji).
Jenomže státnice se slaví jenom jednou, že.
Tedy carpe diem.
Místnost plná lidí mluvila jasně, je to hot job.
Druhý den zvonil telefon, jsem vítěz (teď by řekli nejvhodnější fit) a berou mě.
No! Moje první opravdická práce v životě započala.
..
Nicméně záhy se ukázalo, že státní správa není nic pro mě. A pár měsíců po nástupu přišlo laso z tehdy ještě nepříliš známého projektu.
Kamarád z vysokoškolské party mě oslovil s tím, že ve Zlíně buduje projekt, aukční portál a chce jej začít rozvíjet s lidmi, které zná a má s nimi už nějakou zkušenost. Seděli jsme v kavárně, pili kafe a povídali si. Jiný svět, žádné testy, úkoly. Ale otázka kde chci být za pět let padla, to zase ano.
Pamatuju si velmi dobře, jak mě téměř všichni od téhle změny (státní správa vs. nový nedůvěryhodný projekt – tehdy tomu nikdo neříkal startup) zrazovali. Mně to smysl dávalo a líbila se mi myšlenka pracovat s lidmi co znám a nedělá mi problém jít s nimi po práci na pivo. Teď mimochodem standardní požadavek klientů Online People – nikdo nechce pracovat s lidmi, se kterými si nedokáže představit jít večer na jedno.
1.dubna jsem nastoupila a začala budovat projektový tým. Jeho úkolem bylo překlápět úspěšné projekty z Allegra.pl do českého prostředí. Vrhla jsem se do toho po hlavě a byla nadšená, když jsem přicházela v sedm (jako jedna z posledních) a odcházela v osm večer z práce s hlavou plnou úkolů na další den. Oproti zkušenosti ve státní správě tak jiný svět! Každý den začal pohledem do statistik – kolik se včera provedlo transakcí, kolik přibylo nových uživatelů, v jaké objemu nakoupili. Byl rok 2007 a já byla těmi daty, možnostmi a růstem ecommerce naprosto uchvácena. Sice online svět, ale téměř jste si na ten rostoucí byznys mohli sáhnout. Boží věc.
Přibližně za dva roky práce, kdy jsem chtěla do všeho strkat nos, pomáhat, zlepšovat a kdy jsem pracovala od rána do večera, se začaly dít věci, které jsem tehdy moc nechápala, ale kterých jsem se s nadšením a naivitou zelenáče účastnila.
Například se otevřela možnost stát se novým COO (provozním ředitelem) Aukra. Dva roky po nástupu, dva a půl roku od školy být COO firmy se čtyř-pětimiliardovým obratem? Yes, to chci! Zevnitř jsme se účastnili dva, pohovor to byl už klasický se všemi i dnes běžnými otázkami.
Asi měsíc poté se karty zamíchaly ještě o něco víc a protože můj šéf postoupil, bylo logickým krokem, že se z COO stane CEO. Po vzoru Charlese Bransona jsem řekla ano a skočila do hluboké vody.
Talent management v Aukru byl v plenkách, plány a představy ale byly už tehdy. Recept, jak si vyšlapat cestičku nahoru, je pro mě i po těch letech stejný:
- zakousnout se do smysluplné práce,
- sebevzdělávat se,
- snažit se každý den pracovat na 120 %
a vždycky udělat něco navíc.
To by v tom byl čert, aby se nezačaly dít věci. Když se podívám zpět, možná stejně důležitý jako zápal pro věc a ignorace osobního life balance je ještě:
- nebát se přijmout zodpovědnost, jít jí naproti,
- pracovat s lidmi, se kterými vás to baví (a se kterými si můžete říct i krutou pravdu zcela na férovku),
- kousek toho štěstíčka :-).
